Alef Zero

česky english

Biografie

ALEF ZERO je kapela, jejíž členové se již téměř dvě dekády pohybují na taneční, punkové, rockové i jazzové scéně. Stylově lze jejich tvorbu zařadit mezi lámané beaty, jako je drum'n'bass či breakbeat. Jednotlivé tracky však nejsou postaveny čistě tanečně, ALEF ZERO kladou velký důraz na propojení elektronické hudby s živými nástroji. Nechuť členů kapely uzavřít se v jednom jednoduše definovatelném stylu dala vzniknout osobité fůzi mnoha stylů (drum'n'bass, reggae, breakbeat, jazz, punk, rock, folk), a proto koncertní podoba jejich skladeb slibuje vskutku eklektický nářez.

Kapela se začala formovat na jaře r. 2004, kdy ve studiu vznikají první demo skladby. Na podzim téhož roku pak celá koncertní sestava nazkoušela program pro živá vystoupení. Úspěšný premiérový koncert proběhl 26. 11. 2004 v klubu Žlutý pes v Pardubicích, v Praze pak 21. 2. 2005 v klubu Roxy. V roce 2007 kapela svépomocí vydává první CD pod názvem Olive. Členové skupiny mají velké zkušenosti s živým hraním v klubech po celé republice i na všech hlavních festivalech (Jelení Příkop, Go Planet Roxy, Creamfields, Summer Of Love, Zámostí, Rock For People, atd.), hudebníci tvořící dechovou sekci hrají ve swingových a jazzových projektech, duchovní otec kapely – Teochar Bakardžiev byl snad u všeho, co se v hudbě odehrálo.

Zatím poslední album vyšlo kapele v dubnu 2012 současně jako LP i CD.

kapela Alef Zero:

  • IVET – zpěv
  • ADIN – klávesy, programming
  • MÍFA – bicí
  • ČENDA – bass
  • MC VAANT – mc, zpěv
  • LUKÁŠ – zvuk
  • TEOCHAR BAKARDŽIEV (j.h.) – sampler

Hosté:

  • KOBLIH – sax
  • BOBO – trumpet
  • PAVEL – trombon
  • MORI – percussions

Historie kapely očima "závislého" pozorovatele

Historie kapely očima

Adin

Adin prošel řadou hudebních zkušeností, z nichž nejvýznamnější bylo setkání s bulharskými lidovými hudebníky na svatbě (ne jeho, Adinovi tehdy bylo 7 let). Zaujal ho buben, na který se z jedné strany hraje dlaní či palicí a z druhé „takovým klacíkem“. Líbil se mu etnický rytmus, který připomínal něco jako polku střihnutou zrychleným jazzem s přílišným akcentem na lehké doby a poddoby (tehdy nevěděl, že se to dá označit slovem jungle, později drum´n´bass). To ho ovlivnilo natolik, že si v dospělosti spletl na koncertě skupinu Transglobal Underground se staříky z bulharské svatby. Nicméně základy jeho hudebního vnímání byly položeny. Než doputoval do skupiny Alef_Zero, prošel řadou hudebních zkušeností, cvičil na klavír, mlátil do kytary, do bicích, do útočníků (hrál hokej jako levý obránce) a díky těmto rozličným aktivitám bohudík neskončil jako řada jeho vrstevníků, dnes bankéřů, politiků či rozhlasových moderátorů. Dnes překypuje znalostí všech žánrů hudby, filozofie, náboženství i katolického křesťanství a moderní tělesné výchovy. Rád se o poznatky dělí s ostatními ze skupiny, je skromný, někdy i tichý a melancholický, obecně nekonfliktní typ se sklonem k vegetariánství.

Jeho oblíbená výzdoba interiéru jsou vycpaní slámoví ptáčci s pravými drápky.

Ivet

Tato milovnice prohánění klidné a tiché hudby přes jakýkoli booster nastupuje do kapely nejdříve jako záskok za Danielu. Bohužel se první vystoupení nekonalo na balkánské svatbě, jak původně Teochar zamýšlel, ale na festivalu Doupnice v létě 2008. Premiéra byla tak strhující, že ani přítomný Vaant pod pódiem (v začátcích Alefu na, nyní opět na) nezaregistroval absenci dechové sekce. To, co se začalo odehrávat v Teocharově hlavě, naplno propuklo o něco později, kdy byla zpěvačka Daniela přebrána jakýmsi Janečkem a aktivity spojené s kapelou již nešly skloubit s jejími aktivitami na obrazovce veřejnoprávní televize. Teochar jako vždy myslel o dva kroky dopředu a plánoval, jak pojistit Ivetu proti případnému odlákání Janečkem a ustájení ve své vlastní stáji. Upustil proto od klasického přijímacího pohovoru a slíbil, že bude-li se vyskytovat v blízkosti Ivety, vždy bude mít po ruce booster. Naštěstí nemusel použít jiné donucovací prostředky a tak se „Popi“ (jak se Teochar dozvěděl později v Roxy o přezdívce Ivety) stala součástí kapely. Poté, co Teochar demokraticky nastolil pohodu, byl značně obměněn koncertní program a od léta 2008 začíná další kapitola ve vývoji kapely.

Vaant

Kdo umí rusky ví, co znamená Mc. Pro neruštináře – M = m (majster), C = s (slova). K seznámení s Teocharem došlo na velmi zajímavém místě. Vaantovou oblíbenou destinací je řeka Punkva – jednak vzácně spojuje jeho jméno a postoj k životu, jednak částečně teče v podzemí a taky z ní nemusíme nic platit zlodějům z OSA. Vaant ohromil Teochara encyklopedickými znalostmi všeho, co se týká The Beatles a Teochar tak konečně našel sobě rovnocenného partnera zabývajícího se touto odnoží hudby. Přijímací pohovor byl prominut, ovšem Vaant na oplátku odpuštění náročných testů musel slíbit, že bude nechávat Adina vyhrávat v badmintonu, což zatím plní. Zda má Vaant rád též kromě Punkvy i nosní punkce, bohužel Teochar nezjistil.

Vaanta můžete navštívit prostřednictvím jeho politicko-hudebních stránek na adrese www.vaant.cz

Bady → Mífa (ten na fotce s bílými sluchátky)

K seznámení se s Badym došlo na jednom z hokejových zápasů, na které chodil Adin již od malička jako hráč a Bady též jako hráč. Později tuto roli vyměnili za roli diváka (Bady o něco dříve). Pak se též potkali v jiném významném hudebním tělese a procestovali spolu řadu klubů a festivalů v ČR. Humanistu Adina na Badym zaujalo hlavně to, že v něm kdysi poznal člověka z dávného koncertu, který trpěl vzácnou bubenickou chorobou – tzv. loktovačkou, jakožto „chorobné nutkání dotknout se loktem levé ruky pravé nohy při sešlápnutí šlapky kopáku touto nohou zejména při hře před německým publikem“. V tom viděl největší pozitivum pro rytmiku kapely a pokud hra před německým publikem nebude moc častá, i jistou naději na vyléčení Badyho. Perfekcionismus kapely šel tak daleko, že kvůli zamezení recidivy „loktovačky“ dbá nejen na co nejnižší přítomnost německých fans, ale i na pokud možno nejmenší počet věcí vyrobených v této zemi používaných při koncertech skupiny.

Mífa

Po několika letech dochází k obměně na židli bubeníka – Badyho žezlo přebírá Mífa, kterého známe z jiných kapel chrudimské hudební líhně a nyní se nám hodil do našeho krámu. Badymu děkujeme a přejeme vše dobré a snad jen zbývá dodat slova klasika „ještě není všem dnům konec“.

Na Mífovi je zajímavé to, že ačkoli nikdy blíže nestudoval hru Charlieho Wattse (o kterém neustále tvrdí, že byl nejlepší z Beatles), je schopen mimoděk aplikovat hned několik jeho triků, a to kdykoliv a v jakékoliv skladbě nezávisle na ročním období. Byť zatím nezvládá Badyho pověstnou, někdy až zlověstnou loktovačku, zbytek kapely mu fandí a věří, že se jednou vymaní ze svobody věčné poroby Wattsova zlozvyku vynechávání třetího úderu na hihat v domnění jeho náhrady úderem vířivého bubínku na druhé době. K jeho velkým zálibám patří láska ke zvířatům, ne však typu Milose Stavrose, ale záliba chovatelsko vegetariánská.

Čenda

Na podzim 2004 zatoužil Teochar vyvést své ovečky na veřejnost. Měl již bubeníka (Bady), klávesáka (Adin), zpěvačku (Daniela – v létě 08 nahrazena Ivetou) a zvukaře (Adam – ten, co se pak normálně vytratil). Po dlouhém náléhání ze strany Adama (=toho, který neunikl následnému vytracení se), že „takhle to hraje více basů“ usoudil, že sežene i baskytaristu. Hned ho napadl jeho dávný známý Karel Vágner, ale ten byl pro zbytek kapely přes své prasečkářské hudební postupy zcela nepřijatelný. Po krátkém intermezzu s basákem Petrem, u kterého propukla naplno jeho latentní snivost, byl osloven Honza zvaný Čenda splňující jako jeden z mála přísné požadavky kapely – mít basu proklatě nízko a umět hrát. Navíc se pochlubil velkým silným basovým aparátem a tím ukojil i po basech prahnoucího Adama (který podlehl neustálému vytrácení).

Lukáš

Tento mladý, nadějný, potencionálně výjimečný a talentovaný zvukař se na scéně mihnul kolem roku 2005. Kupodivu je to zvukař, kterého zajímá i hudba. Na rozdíl od Badyho netrpí žádnou vzácnou motoricko-duševní chorobou, ale má (také na rozdíl od Badyho) přílišný sklon k udržování pořádku (=nemoc všech zvukařů), což se projevuje pečlivým proměřováním rovnoběžnosti uložených bubenických paliček ve zkušebně, smotáním kabelů do klubíčka o poloměru 14,6 cm nebo rozmístěním near field monitorů ve studiu blízko k hlavě do tvaru rovnoramenného trojúhelníka s odůvodněním, že „takhle to hraje více basů“. Navenek klidný hoch se při koncertech skupiny projevuje též jako klidný hoch,v podstatě je to oficiálně vůbec klidný hoch. Malou vadou na kráse je občasná záměna slov XLR a CANON, což onehdá při jednom z koncertů v Akropolis vyvolalo jazykovědné školení místním zvukařem. Jediný, kdo celkem uniká jeho „basovému“ puntičkářství, je bubeník Bady, který díky své chorobě hraje tolik kopáku (tzv. bassdrum – to proto, že „hraje basy“), že to Lukáše celkem ukolébá. Lukášova oblíbená literatura je vše od Eduarda Basse.